Potlačování vynálezů na poli energetiky

Neviditelná galaxie vynálezů

Christopher Bird

 

Časopis Time ve svém čísle ze 17.července 1995 australského vydání sestavil seznam budoucích technologií, které změní svět, tak jak jej známe. Mimo jiné zde uvedli následující předpověď: „První firma, která zkonstruuje přijatelný automobil, který neznečišťuje ovzduší, převálcuje své konkurenty.“

Time se nejen totálně mýlí, když toto říká, ale je zcela pravděpodobné, že jejich nesprávná informace je záměrná lež. Jednoduchou skutečností je, že technologie pro vytvoření „přijatelného automobilu, který neznečišťuje ovzduší“ byla známa po většinu minulého století. Jsou to právě ropné společnosti, které nemohou mít zisk z takových vozidel, kdo veřejnosti nedovolí je mít.

 

Má první zkušenost: Hra je v pohybu

 

Můj vlastní příběh začal jednou pozdě v noci, kdy jsem se autem vracel domů a poslouchal rádio. Někdo říkal, že na místním letišti pracují na autě poháněném sluneční energií. Říkali, že to bude tak levné a bezpečné jako průměrné rodinné auto a že je vše již připraveno pro výrobu. Vše, co potřebujete, je 5 dolarů za palivo na nastartování.


Překvapený DJ se otázal, kdy se pravděpodobně toto auto objeví na trhu a volající chladně odpověděl, „Pravděpodobně nikdy. Řekl bych, že ropné společnosti nás okamžitě koupí.“


Téměř jsem se s autem vyboural! Co se to tady na zemi děje?

 

Druhý den jsem volal na letiště, abych zjistil, kdo provádí testování a rozhodný hlas mi sdělil, „Zde se žádné automobily netestují a nikdy netestovaly.“


Dobře.

Tento slepý konec ve mně zažehl jiskru a poslal mě na dráhu vlastního výzkumu.

 

Vodou poháněná sekačka na trávu

 

Mé další setkání s fenoménem potlačování se přihodilo asi o rok později. Týkalo se mé přítelkyně, která říkala, že její známý vynalezl sekačku na trávu, která běží na vodu.


 Byl jsem skeptický, ale zvědavý, tak jsem jí řekl, že se s tím mužem chci setkat.

Má přítelkyně za mnu přišla o několik dní později celá rozrušená. Ukázalo se, že vynálezce vodou poháněné sekačky nedávno otevřel své domovní dveře a byl střelen z brokovnice do obličeje.

 

Po dobu šesti měsíců před svou smrtí tento vynálezce dost pil. Bylo to od té doby, co jednoho dne přišel domů ke své rodině asi s milionem dolarů a oznámením, že o svých motorech už nechce mluvit.

 

Zánik malé černé skříňky

 

Další informace ke mně přišla ve formě článku v Melbourne Age (13.července 1993, str. 5), kde se psalo o „ozonovém bezpečném indukčním“ systému – malé černé skříňce, která se připojí k vašemu motoru a která sníží spotřebu paliva o dvě třetiny s odpovídajícím snížením emisí.


Ta firma se jmenovala Oz Smart Technologies a vynálezcem byl jistý Mike Holland. Mluvil jsem s Mikem o jeho údajném objevu. „Jo,“ řekl mi, „armáda USA za mnou poslala několik generálů a krámů a chtějí to koupit. A Nissan mi nabídl pět milionů dolarů. Ale já to chci vyvinout v Austrálii.“


Fungovalo to? Patrně ano. Úřad pro ochranu ovzduší, spolu s vědci z univerzity ve Swinburne, kteří prováděli testování, Mikovi mimo záznam řekli, že je to nejlepší konstrukce svého druhu, kterou kdy viděli.


Ale média toto zařízení stále považovala za podvod. A společnost Mika Hollanda jednoduše již neexistuje. Prostě zmizela.

 

Má zkušenost s výzkumem mi dnes říká, že vynález Mika Hollanda se týká zlepšení účinnosti paliva, jednoduše jde o efektivnější spalování paliva – nic nesmírně obtížného.

 

Další známé výzkumy se týkají „auta jezdícího na vodu“, které obvykle zahrnují rozklad vody pomocí elektrického proudu na vodík a kyslík a jejich následné spalování v motoru.

 

Některé zajímavější z nich používají magnety, někdy naladěné na přesné frekvence, že čerpají energii z okolní atmosféry. (To vypadá jako blábol, pp)

 

Více utajovaných vynálezů

 

Po setkání s Mikem Hollandem jsem začal vytvářet seznam energetických vynálezů, které se nějak vyhnuly využití na trhu.

Nemusíte věřit tomu, že všechny z nich fungují, ale bylo by obtížné tvrdit, že nefunguje žádný z nich.

Zde jsou fakta. Je na vás, jestli jim uvěříte.

Energie z vodíku

V roce 1978 Yull Brown ze Sydney, Austrálie, vyvinul metodu získávání vodíku z vody a využíval jej jako palivo v automobilu jako palivo pro svářečky.

 

Po široké publicitě (viz australský The Bulletin z 22. srpna 1989) se mu podařilo nashromáždit více než dva miliony dolarů, ale nedokázal svůj vynález úplně vyvinout.

 Francisco Pacheco, vynálezce z Bolívie, vytvořil „Pachecův bipolární autoelektrický generátor“ (U.S. Patent No. 5,089,107), který získává vodík z mořské vody. Postavil úspěšné prototypy, které dodávaly energii autu, motocyklu, sekačce na trávu, svítilně a lodi. A nakonec v roce 1990 napájel energií z tohoto přístroje celý svůj dům ve West Milfordu.

 Po mnoha konferencích (včetně na půdě OSN) a veřejných demonstracích, na nichž svůj vynález předváděl, širší veřejnost stále není schopna tuto technologii využívat.


Edward Estevel ze Španělska na konci 60. let vyvinul klasický systém „auto na vodu“, který získával vodík z vody a používal ho jako palivo.


 Tento systém byl silně propagován – potom se začaly šířit pověsti o nepoctivé hře a skončilo to podobně jako mnoho dalších vodíkových systému, v něž byly vkládány „vysoké naděje“.

 

V polovině 60. let Sam Leach z Los Angeles vyvinul revoluční proces na získávání vodíku. Jeho zařízení snadno získávalo vodík z vody a bylo dostatečně malé, aby se vešlo pod kapotu automobilu.


V roce 1976 dvě nezávislé laboratoře v LA tento generátor testovaly s výbornými výsledky.

 

M.J. Mirkin, majitel půjčovny aut, koupil od vynálezce, který se prý velmi obával o svou osobní bezpečnost, práva na toto zařízení.

 

Rodger Billings z  Prova, Utah, vedl skupinu vynálezců, která vyvinula systém pro přestavbu obyčejných aut, aby jezdila na vodík. Místo použití těžkých nádrží na vodík použil pro skladování velkého množství vodíku kovové slitiny zvané hybridy. Když horké výfukové plyny procházely přes tyto hybridové kontejnery, uvolňoval se plyn, který byl spalován ve standardních motorech.


Billings odhadoval, že přestavba by stála kolem 500 amerických dolarů a poskytovala by velmi ekonomický provoz.


Archie Blue, vynálezce z Christchurchu, Nový Zéland, vyvinul auto, které jezdilo čistě na vodík získávaný z vody. Údajná nabídka 500 milionů dolarů od „arabských zájmů“ nebyla dostatečně vysoká na to, aby jej přesvědčila vynález prodat, ale přesto nebyl schopen prosadit svůj motor na trhu.

 


Elektrické motory

 V roce 1976 Wayne Henthron z Los Angeles postavil elektrické auto, které dokázalo regenerovat svůj zdroj elektřiny. Za běžné jízdy ujelo několik stovek mil bez obsluhy.


 Tento systém pracoval připojením baterií tak, aby fungovaly jako zásobníky energie, jakmile bylo auto v pohybu se čtyřmi standardními alternátory, které udržovaly baterie nabité. Za malého zájmu oficiálních míst o jeho systém se vynálezce rozhodl auto zpřístupnit veřejnosti. Aby toho dosáhl, navázal kontakt se Světovou federací vědy a inženýrství (World Federation of Science and Engineering, 15532 Computer Lane, Huntington Beach, CA 92649.)


V roce 1969 Joseph R. Zubris vyvinul konstrukci elektrického auta (U.S. Patent No. 3,809,978), která mu podle jeho odhadu ročně uspořila sto dolarů provozních nákladů. Pomocí starého elektromotoru z nákladního automobilu o výkonu 10 koní vytvořil jedinečný systém, s nímž dosahoval špičkového výkonu se svým starým motorem Merkury z roku 1961.

 

Toto zařízení uspořilo 75 procent energie. A při rozumné jízdě mělo auto dvojnásobný dojezd proti konvenčním elektromobilům.


Vynálezce byl šokován nedostatkem zájmu ze strany větších obchodních zájmů, a tak na začátku 70. let začal prodávat licence menším společnostem za 500 dolarů. Jeho poslední známá adresa byla Zubris Electrical Company, 1320 Dorchester Ave, Boston, MA 02122


V I.W. International, dílně vynálezce, Richarda Diggs vyvinul „Liquid Electricity Engine“ (motor na tekutou elektřinu), který údajně mohl pohánět velké nákladní auto 25 000 mil z jedné přenosné jednotky pro výrobu elektřiny.

 

Vynálezce poznamenal, že „tekutá elektřina“ porušuje řadu známých fyzikálních zákonů. Také si byl vědom vážného dopadu, který by vynález mohl mít na světovou ekonomiku, kdyby byl zaveden do praxe.


 B. Von Platen, šedesátipětiletý švédský vynálezce, učinil velký objev na poli termoelektrických motorů s teplým a studeným motorem. Tajemství vynálezcova úspěchu bylo založeno na faktu, že dráty vyrobené z různých kovů vyrábějí elektřinu, když se spojí a zahřejí. Tato technika poskytuje vyšší účinnost než běžné motory a s radioaktivním izotopem ve zdroji energie může fungovat zcela bez fosilního paliva.


Švédské Volvo koupilo práva na tento vynález v roce 1975.

Parní motory

 V roce 1970 Oliver Yunick vyvinul super-účinný parní motor (viz časopis Popular Science, prosinec  1970). Byl schopen obdivuhodně konkurovat spalovacím motorům.


 Roku 1971 laboratoře firmy DuPont postavily pokročilý parní motor využívající recyklovatelné médium na bázi plynu z rodiny freonů. Údajně nepotřeboval vnější kondenzátor, ventily nebo trubky (Popular Science, leden 1972).

 Také v roce 1971 William Bolon z Rialta, Kalifornie, vyvinul neobvyklou konstrukci parního motoru, který prý ujel 50 mil na galon paliva. Motor používal pouze 17 pohyblivých částí, vážil méně než 50 liber a jeho řídicí automatika eliminovala obvyklé nepravidelnosti chodu.


Po široké publicitě byla vynálezcova továrna vypálena. Celková škoda přesáhla 600 000 dolarů. Dopisy do Bílého Domu byly ignorovány. Vynálezcova rodina to nakonec vzdala a konstrukci prodala indonéským zájmům.


Vzduchový pohon

 V roce 1931 Roy J. Mezers z Los Angeles postavil vzduchem poháněné auto (vzduch se již mnoho let používá k pohonu důlních strojů). Inženýr Myers postavil šestiválcový radiální vzduchový motor o hmotnosti 114 liber, který produkoval výkon 180 koňských sil. Novinové články v té době uváděly, že při nízké rychlosti vozidlo ujede několik set mil.

V 70. letech Vittorio Sorgato z Milána, Itálie, také vytvořil velmi impozantní vozidlo poháněné vzduchem, používající stlačený vzduch, uložený jako kapalinu. Po velkém počátečním zájmu ze strany italských zdrojů je nyní jeho vynález zcela zapomenut.


 Robert Alexander z Montebella, Kalifornie, strávil 45 dní a utratil kolem 500 dolarů na sestavení auta (U.S. Patent No. 3913004), které používalo malý motor na 12 Voltů pro poskytnutí počáteční energie. Jakmile se hydraulicko-vzduchový systém rozběhl, již běžel samočinně a dobíjel malou baterii.


 Vynálezce a jeho partner byli přesvědčeni, že automobilový průmysl nepohřbí jejich „super-energetický“ systém. Bohužel se mýlili.


Joseph P. Troyan zkonstruoval vzduchem poháněný setrvačník, který mohl pohánět automobil použitím principu „zesílení koeficientu pohybu v uzavřeném systému“. Trojanův motor (U.S. Patent No. 040011) bylo možné snadno připojit k elektrickým generátorům a vytvořit čistý systém s regulovatelným výkonem.


David McClintock vytvořil zařízení na volnou energii, známé jako McClintockův vzduchový motor (U.S. Patent No. 2,982,26100), který je křížencem mezi dieselovým motorem se třemi válci o kompresním poměru 27 : 1 a rotačním motorem se soukolím. Motor nepotřeboval žádné palivo, ale byl samoběžný tím, že poháněl vlastní vzduchový kompresor.

 


Magnetická energie

Ve 20. letech 20. století John W. Keely vyvinul auto využívající principů podobných těm, které využíval Nikola Tesla a které čerpaly harmonické magnetické energie ze samotné planety. Elektrické auto jezdilo na vysokofrekvenční elektřinu, která byla přijímána, když tuto bezdrátově vysílal z jednotky, umístěné na střeše jeho domu.


General Motors a další společnosti z Detroitu, spojené s ropným průmyslem, vynálezci nabídly 35 milionů dolarů, které však odmítl, když mu nezaručili, že motor uvedou na trh. Tento vynález později koupil a úspěšně dal k ledu Henry Ford.


Harold Adams z Lake Isabella, Kalifornie, vyvinul motor, který se údajně podobal Keelyho motoru.  Byl předveden mnoha lidem, včetně vědcům z válečného námořnictva. Bylo to na konci 40. let a poté tento vynález také nenávratně zmizel z historie.


Na začátku 70. let  Dr. Keith E. Kenyon z Van Nuys, Kalifornie, objevil rozpor v dlouho přijímaných zákonech, týkajících se magnetů elektromotoru. Na základě tohoto objevu postavil radikálně odlišný motor, který teoreticky mohl pohánět auto velmi malým množstvím proudu.

 

Když to v roce 1976 předváděl vědcům a inženýrům, tito připustili, že vynález funguje pozoruhodně dobře. Ale protože to odporovalo „přijímaným“ zákonů fyziky, rozhodli se motor ignorovat.


Bob Teal z Madisonu, Florida, penzionovaný elektronický inženýr, vynalezl cosi, co nazval „magnetický pulzní motor“.  Motor běžel s pomocí šesti malých elektromagnetů a tajného časovacího zařízení. Nevyžadoval žádné palivo a motor neemitoval žádné plyny. Konstrukčně to bylo tak jednoduché, že konstrukce nevyžadovala téměř žádnou údržbu. Malá motocyklová baterie poskytovala dostatek energie pro start. Tento motor se setkal se skepsí.

 

Na konci 20. let minulého století Lester J. Hendershot postavil Hendershotův generátor, z velké části metodou pokus – omyl. Spojil dohromady několik plochých cívek s drátem a umístil mezi ně nerezové prstence a uhlíkové tyčinky a experimentoval s různými polohami permanentních magnetů. K jeho překvapení jeho zařízení skutečně vyrábělo elektrický proud. Jeho generátor v té době vzbudil velkou pozornost.


Howard Johnson vyvinul motor, poháněný čistě silou permanentních magnetů. Trvalo mu šest let než se mu podařilo patentovat jeho konstrukci (U.S. Patent No. 4,151,431).  Více informací vám poskytne  Permanent Magnet Research Institute, P.O. Box 199, Blacksburg, Virginia 24063. V současné době nabízí licenční práva.

 

Na začátku 70. let  Edwin V. Gray vyvinul motor, který nepoužívá žádné palivo a neprodukuje žádné splodiny. Tento motor běží samočinně (U.S. Patent 3,890,548).



Ropná aditiva

V polovině 70. let Guido Franch z Michiganu začal předvádět svůj „zázrak přeměny vody na palivo“ - palivo vytvářel tak, že do vody dal malé množství „konverzního prášku“, který snadno vyrobil z uhlí. Tvrdil, že při hromadné výrobě budou náklady několik centů na galon.

 

Toto palivo bylo testováno michiganskou společností  Havoline Chemical a na místní univerzitě a na obou místech došli k závěru, že nová látka byla účinnější než benzín. Franch pokračoval s demonstracemi svého vynálezu několik let, ale výrobci automobilů, vláda a soukromé společnosti neměli o jeho revoluční palivo zájem.

Také asi v polovině 70. let minulého století Dr. Alfred R. Globus, který pracoval pro  United International Research, vyvinul palivovou směs z 45 procent benzínu, 50 procent nebo více vody a malého množství „hydrelátu“, který fungoval jako vazební činidlo. Odhadovalo se, že denně může být uspořeno sto milionů galonů paliva, pokud se bude používat tato směs. Ale ani v tomto případě nikdo neměl zájem.

 

V roce 1974 John Andrews, portugalský chemik, vyvinul přísadu do paliva, která umožňovala míchat benzín s vodou a snížit cenu paliva na 2 centy za galon. Poté, co úspěšně předvedl svou substanci, ohromení úředníci válečného námořnictva začali vyjednávat o chemický vzorec a zjistili, že vynálezce zmizel a jeho laboratoř byla vypleněna.

 

Jean Chambrin, který byl v Paříži strojním inženýrem, vyvinul motor na vodu a alkohol, jenž použil pro pohon svých soukromých aut, jezdících na denaturovaný líh a vodu. Vynálezce tvrdil, že konstrukce jeho motoru může být hromadně vyráběna za zlomek ceny běžných motorů. Neměl z toho nic než publicitu takového druhu, že byl nucen přijmout významná opatření, týkající se jeho  osobní bezpečnosti.

 

V roce 1977 vyvinul Marvin D. Martin z Arizonské univerzity katalytický reaktor „reformátor paliva“, který snížil spotřebu přibližně na polovinu. Toto zařízení bylo zkonstruováno tak, že redukovalo emise mícháním vody s uhlovodíky, aby vytvářelo účinné palivo na bázi vodíku, metanu a kysličníku uhelnatého.

 


Zlepšování účinnosti paliva

Na začátku 70. let Edward La Force z Vermontu a jeho bratr Robert vyvinuli vysoce účinný motor, který využíval obvykle odpadní těžší molekuly benzínu. Noviny Los Angeles Examiner z 29. prosince 1974 uvedly, že vyšší účinnosti bylo dosaženo změnou vaček, časování, atd. u běžných motorů z Detroitu. Tyto modifikace nejenže eliminovaly většinu škodlivin, vypouštěných z motoru, ale tím, že došlo k úplnému spálení paliva, se snížila jejich spotřeba na polovinu.


Po široké publicitě Agentura pro ochranu životního prostředí (Environmental Protection Agency) prozkoumala auta a zjistila, že konstrukce motorů nebyly dost dobré. Nemnoho lidí věřilo EPA, včetně několika senátorů, kteří tuto záležitost přednesli na slyšení Kongresu v březnu 1975. Výsledkem bylo ticho.

 

Eric Cottell byl jedním z průkopníků ultrazvukových palivových systémů. Tyto systémy zahrnují použití zvukových převodníků k „rozvibrování“ běžných paliv na menší částice, čímž se dosáhne toho, že jsou spalovány s účinností vyšší o 20 procent. Cottell ve svých výzkumech pokračoval a objevil, že super-jemná S-ionizovaná voda může být dokonale smíchána se 70-ti procenty benzínu nebo nafty a použita v těchto systémech. Tento objev byl následován velkou publicitou (např. Newsweek, 17. června 1974). Potom opět ticho.


L. Mills Beam ve 20. letech sestrojil vysoce účinný karburátor. V 60. letech vyvinul katalytickou rostlinnou směs, která měla stejný vliv na spotřebu paliva. V principu to nebylo nic jiného než metoda na využití horkých plynů z motoru k odpaření tekutého paliva, spalovaného v motoru. Přeuspořádáním molekul benzínu a nafty byl schopen ztrojnásobit dojezd při stejném množství paliva, dosáhnout lepšího spalování a snížení emisí.

 

Byl odmítnut a zavržen státními a federálními agenturami pro ochranu ovzduší a životního prostředí a nakonec byl v 70. letech nucen svůj vynález prodat do zahraničí, aby přežil.

 

John W. Gulley z Gratzu, Kentucky, se svým osmiválcovým Buickem dokázal ujet 115 mil na galon s použitím podobné vypařovací metody, jakou používal L.M. Beam. „Detroitské zájmy“ zařízení v roce 1950 koupily a daly k ledu.

 

Londýnský Shell Research vytvořil na začátku 70. let jednotku „Vapipe“, která také odpařovala benzín při teplotě kolem 40 stupňů Celsia a používala propracovaný systém řízení tlaku. Zařízení však nebylo uvedeno na trh, protože údajně nesplňovalo emisní standardy.


V roce 1932 zkonstruoval Russell Bourke motor pouze se dvěma pohyblivými částmi. Připojil dva písty ke klikovému hřídeli "Scotch Yoke" a vytvořil motor, který v mnoha ohledech předčil kterýkoli konkurenční motor. Jeho motor spaloval jakékoli levné palivo obsahující uhlík a dodával velký výkon při úsporném provozu. Byl publikován článek za článkem, vychvalující jeho motor, ale opět marně. Jeho Bourke Engine Documentary je odhalující kniha, kterou vynálezce dokončil těsně před svou smrtí.

 


Nová paliva

Clayton J. Querles z Lucerne Valley, Kalifornie, podnikl cestu o délce 10 tisíc mil přes Spojené státy ve svém Buicku na karbid v ceně 10 dolarů, když vytvořil jednoduchý karbidový generátor, který pracoval podobně jako důlní lampa. Tvrdil, že acetylén o tlaku půl libry na čtvereční palec je schopen pohánět jeho auto. Ale protože acetylén je nebezpečný, osadil svůj generátor bezpečnostní záklopkou a plyn nechal procházet přes vodu, aby zajistil, že nedojde k výbuchu. Vynálezce také úspěšně experimentoval s metodami odpařování paliva (viz Sun-Telegram z 2. listopadu 1974).


V 60. letech postavil Joseph Papp vysoce ceněný Pappův motor. Byl schopen běžet s náklady 15 centů za hodinu pomocí tajné kombinace rozpínavých plynů. Tento motor místo spalování paliva pro rozpínání plynů v hermeticky uzavřených válcích používal elektřinu. První prototyp byl upravený jednoduchý motor Volvo o výkonu 90 koní s písty Volvo hermeticky uzavřenými ve válcích.


Motor fungoval dokonale s výkonem tři sta koňských sil. Vynálezce tvrdil, že písty je třeba měnit každých 60 tisíc mil s náklady pouhých 25 dolarů. Stěžoval si na nezájem médií  a jeho myšlenka nakonec zapadla.

 


Karburátory

G.A. Moore, jeden z nejproduktivnějších vynálezců karburátorů, vlastnil kolem 17 tisíc patentů, z nichž 250 se týkalo automobilů a jejich karburátorů. Dnešní průmysl spoléhá na jeho vzduchové brzdy a palivové injekční systémy, ale stále zcela ignoruje jeho systémy redukce znečištění, úspory paliva a celkového zvýšení účinnosti motoru. Více informací najdete v publikaci The Works of George Arlington Moore, kteru vydala Madison Company (viz U.S. Patenty č. 1,633,791 až 2,123,485).

 

V polovině 50. let Josepg Bascle vytvořil Basclův karburátor. Tento karburátor snížil spotřebu paliva o 25 procent a snížil emise škodlivin o 45 procent. Vynálezce, dobře známý výzkumník z Baton Rogue, krátce po svém příjezdu upravil karburátory všech místních taxíků.

 

Na začátku 70. let byly malou skupinou mechaniků v Los Angeles ručně vyráběny karburátory pro závodní vozy. Jeden z méně propracovaných prototypů koupil mladý univerzitní student pro svůj starý vůz Mercury. Když se svým autem přijel na „California air pollution run“, snadno zvítězil. Tento karburátor nejen snižoval množství zplodin, ale také snižoval spotřebu paliva téměř na polovinu. Během týdne byl student požádán, aby svůj karburátor z auta odstranil, protože nebyl schválen Úřadem pro ochranu ovzduší.

 

Na konci 30. let C.N. Pogue z Winnipegu, Kanada, vyvinul karburátor (U.S. Patent No. 2,026,789), který používal přehřátou páru a umožňoval ujetí nejméně 200 mil na galon. Mnoho místních zájmů, včetně hrozeb od profesionálních zlodějů, nedodalo vynálezci dostatek publicity, aby se vynález dostal na trh.

 

Ve 40. letech John R. Fish vyvinul svůj „Fishův“ karburátor. Byl testován Fordem, který připustil, že tento vynález byl o třetinu účinnější než jejich karburátory. Konstrukce také umožňovala snadnou změnu paliva na líh. Přesto bylo vynálezci bráněno v jeho výrobě a distribuci téměř všemi možnými způsoby. Jednou se dokonce uchýlil k jeho prodeji pomocí zasílání poštou, byl však zastaven Poštovním úřadem.


V současné době lze zařízení koupit od Fuel Systems of America, Box 9333, Tacoma, Washington 98401, telefon 206-922-2228 (U.S. Patenty č. 2,214,273, 2,236,595, 2,775,818)

Lester Berriman v 70. letech v Santa Ana, Kalifornie, vytvořil svůj „dressator“. Byl založen na velmi přesném řízení směsi pomocí regulace průtoku vzduchu a byl schopen pohánět auto směsí do poměru 22 : 1. Testované automobily snadno prošly kontrolou na emise a uspořily 18 procent paliva.

 

Přestože Holley Carburetor a Ford s ním v roce 1974 uzavřely smlouvu, od té doby o něm nebylo slyšet.


11. března 1969 Mark J. Meierbachtol ze San Bernardina, Kalifornie, obdržel patent  (U.S. Patent No. 3,432,281) na karburátor, který spořil palivo mnohem víc než bylo obvyklé.

 

Tento článek byl mírně upraven z e-mailu, který rozesílal Christopher Bird a publikoval na webu pod názvem And You Say There Ain't No Conspiracy?....

Bird poznamenává, že jeho seznam vynálezů pochází převážně z knihy Suppressed Inventions and Other Inventions by Bird, Brian O'Leary, Jeane Manning, and Barry Lynes, Auckland Institute of Technology Press, Private Bag 92006, Auckland, New Zealand, ISBN No. 0-9583334-7-5.

 

Přeložil: Ladislav Kopecký