Původ křesťanství  a
hledání historického Ježíše Krista

Část 5

 

Vytvoření mýtu

Křesťané pokračovali v cenzurním běsnění, které doslova vedlo k negramotnosti o starověkém světě a zajistilo, že jeho tajemství bylo před masami ukryto, ale učenci jiných škol/sekt nikdy nevzdali své polemiky proti historizování každého mýtu, vytvořeného ve starověku. Důkazy těchto učených opozičníků se ztratily, protože křesťané zničili všechny stopy po jejich práci. Nicméně křesťané uchovali důkazy o těchto sporech v pracích samotných křesťanů, kteří v nich polemizovali se svými ideovými odpůrci.

Například raný církevní otec Tertullian (160-220 n.l.), bývalý „pohan“ a biskup z Kartága, ironicky připouští pravý původ příběhu Krista a všech ostatních podobných boholidí, když v polemice se svými kritiky tvrdí. „Vy také říkáte, že uctíváme slunce.“ Je zajímavé, že dříve silně věřící a ostrý obránce víry Tertullian se později zřekl křesťanství.

 

„Syn“ Boha je „sluneční“ Bůh

Důvodem, proč jsou všechny příběhy tak podobné, s bohočlověkem, který je ukřižován a vzkříšen, který dělá zázraky a má 12 učedníků, je to, že tyto příběhy jsou založeny na pohybu slunce po obloze, na astro-teologickém vývoji, který můžeme nalézt po celé planetě, protože slunce a 12 znamení zvěrokruhu můžeme pozorovat po celé zeměkouli. Jinými slovy, Ježíš Kristus a všichni ostatní jemu podobní boholidé jsou personifikacemi slunce a příběh evangelia je pouhým odvarem předchozích mýtů, točících se kolem pohybu slunce po nebi.

Například mnoho ukřižovaných boholidí po celém světě má tradičně narozeniny 25. prosince („Vánoce“). Je to proto, že starověcí lidé poznali (z pozemské perspektivy), že slunce každoročně sestupuje k jihu až do 21. nebo 22. prosince, zimního slunovratu, kdy na tři dny zastaví svůj pohyb na jih a potom se opět vrací k severu. Během této doby podle starověkých lidí „Božské slunce“ „zemřelo“ a po třech dnech, 25. prosince, se „znovuzrodilo“. Starověcí lidé si dobře uvědomovali, že potřebují, aby se slunce každoročně vracelo zpět na sever, a že by se dostali do velkých potíží, kdyby slunce ve svém pohybu pokračovalo stále na jih a směr svého pohybu neobrátilo. Proto mnoho různých kultur slavilo 25. prosinec jako narozeniny „Božského slunce“. Jeho charakteristiky jsou následující:

Slunce 22. prosince, v den zimního slunovratu, na tři dny „zemře“, když zastaví svůj pohyb na jih, aby se znovuzrodilo nebo vzkřísilo 25. prosince, když se začne pohybovat na sever.

V některých oblastech kalendář původně začínal ve znamení Panny a slunce se tedy „zrodilo z Panny“.

V protikladu k oblíbené domněnce, lidé ve starověku nebyli nevědomí a pověrčiví hlupáci, kteří doopravdy věřili, že jejich božstva jsou skutečné postavy. Ve skutečnosti byla tato hanlivá propaganda součástí spiknutí, jehož cílem bylo dosáhnout toho, aby lidé věřili, že starověk byl opravdu temný a že v něm žila tupá chátra, která potřebovala „světlo Ježíše.“ Skutečností je, že lidé ve starověku nebyli v morálce a duchovní praxi za křesťany pozadu a v mnoha případech byli značně před nimi. Křesťanská ideologie a pokusy o historičnost jsou ve skutečnosti degradací starověkých mýtů. Na rozdíl od „nadřazených“ křesťanů, příslušníci pravé starověké inteligence si byli velmi dobře vědomi, že jejich bohové byli astronomické a atmosférické povahy. Sokrates, Platón a Aristoteles jistě věděli, že Zeus, postava boha a nebeského otce, která se přemístila z Indie a/nebo z Egypta, nikdy nebyl skutečnou osobou, navzdory skutečnosti, že Řekové na Krétě postavili jeskyni, kde se Zeus narodil a jeskyni, kde zemřel. Kromě toho, na celém světě se nacházejí místa, kde se tento bůh údajně narodil, chodil, trpěl, zemřel atd. Jejich výskyt je běžný a nepozoruhodný a křesťanství na ně nemá monopol.

 

Etymologie vypráví příběh

Zeus, nebo „Zeus Pateras", o němž automaticky předpokládáme, že byl mýtickou postavou a ne historickou osobou, získal své jméno z indické verze, "Dyaus Pitar." Dyaus Pitar je příbuzný s egyptským „Ptahem“ a z obou jmen (Pitar a Ptah) vzniklo slovo „páter“ nebo „father“ (angl. otec, pp). „Zeus Pateras", stejně jako Dyaus Pitar znamená „Bůh Otec“, což je velmi starý koncept, který v žádném případě nevznikl s „Ježíšem“ a křesťanstvím. Nikdo si neklade otázku, zda byl Zeus historickou postavou. Dyaus Pitar se v římské mytologii stává „Jupiterem“ a rovněž nepředstavuje skutečnou historickou osobu. V egyptské mytologii je Ptah, Otec, neviditelnou božskou silou a na slunce bylo nahlíženo jako na viditelného zástupce, který na zemi přináší věčný život; tudíž „syn Boha“ je ve skutečnosti „Boží slunce“. Skutečně, podle Hotemy jméno „Christ“ (Kristus) pochází z hindského slova „Kris“ (stejně jako Krišna), což je jméno pro slunce.

Kromě toho, jelikož Hór byl nazýván "Iusa/Iao/Iesu" "KRST" a Krišna/Christna byl nazýván "Jezeus" staletí před jakoukoli židovskou postavou podobného jména, je logické předpokládat, že Ježíš Kristus je, mimo jiné, opakováním Hóra a Krišny. Podle reverenda Taylora má titul „Kristus“ v hebrejském tvaru význam „Pomazaný“ („Mesiáš“) a tento titul nosili všichni králové Izraele, stejně jako „se jím honosily všechny druhy podvodníků, kejklířů a ti, kdo údajně komunikovali s nadpřirozenem, takže samotné toto tvrzení v evangeliu je známkou podvodu…“ Hotema tvrdí, že jméno „Ježíš Kristus“ bylo formálně přijato až na koncilu v Nice, tj. v roce 325 n.l.

Ve skutečnosti dokonce i názvy míst a pojmenování mnoha dalších postav v Novém Zákonu mohou být odhalena jako požidovštělá jména z egyptských textů.

Například v příběhu o „Lazarovi“ křesťanští plagiátoři jméno mumie ("Lazarus") oživené Ježíšem příliš nezměnili - "El-Azar-us" bylo jméno egyptské mumie,oživené Hórem minimálně 1000 let před židovskou verzí příběhu. Tento příběh je alegorií pro znovuzrození slunce, podobně jako příběh Osirise ("El-Osiris").

Hórovým úhlavním nepřítelem – původně Hórovou druhou tváří  nebo jeho „temným“ aspektem – byl „Set“ nebo „Sata“, odkud vzniklo jméno „Satan“. Hór bojuje, mimo jiné podobnosti, se Setem stejně jako Ježíš bojuje se „Satanem“, když přebývá 40 dní na poušti. Tento mýtus představuje triumf světla nad temnotou nebo návrat slunce, jež zahání hrůzu noci.

 „Jeruzalém“ jednoduše znamená „Město Míru“ a skutečné město toho jména bylo nazváno podle svatého města míru v egyptských posvátných textech, které v době, kdy toto město bylo založeno, již existovaly. Podobně „Betánie“, místo slavného rozmnožení bochníků chleba, znamená „Dům Boha“ a je alegorií „rozmnožení Jediného“. Město s tímto označením bylo pojmenováno podle textů, které existovaly před založením města. Jeho egyptským předchůdcem a protějškem je "Bethanu."

Poznámka překladatele: Podle religionisty Mgr. Jana Kozáka byla všechna „svatá místa“ ze smyšlených židovských příběhů postavena dodatečně ve 4. a 5. století  – především „vesnice Nazareth“, rodiště Kristovo (aram. „nazara“ = meditace, zření).

Zdroj: http://www.truthbeknown.com/

 

Přeložil Ladislav Kopecký